Kniha/Tvorba uloh

Psaní položek je úkol, který vyžaduje představivost a kreativitu, ale zároveň vyžaduje značnou disciplínu při práci a znalost výukových cílů. Tvorba položek musí vycházet z jasné představy o cílech učení. Test by měl měřit jednu kognitivní oblast.

Než začnete úlohy tvořit

Dříve, než dojde na vlastní tvorbu úloh, je třeba se vrátit k otázce, co vlastně chceme zkoušet a proč. Nestačí jen vzít učebnici, prolistovat kapitoly, které obsahově pokrývají připravovaný test, a vytvořit úlohy k textu, na nějž padne zrak.

V ideálním případě máme k dispozici předem zpracovaný plán testu (specifikační tabulku). Pokud tomu tak není, měl by plán testu vzniknout, než začneme psát úlohy. Není-li ani to z jakéhokoli důvodu možné, měli bychom přinejmenším mít co nejpodrobněji sepsané cíle výuky (tedy nikoli jen tematické okruhy, kterých se výuka týká). K cílům výuky je vhodné doplnit představu, jak velká část testu by se jimi měla zabývat.

Plán testu nebo podrobný seznam cílů výuky nám dává jasné vodítko, jaké úlohy pro test potřebujeme a v jakém množství. Současně bychom již v této fázi měli mít základní představu o typech úloh, které v testu použijeme.

Volba typů úloh

Při sestavování sumativního testu neuděláme chybu, pokud většina úloh budou úlohy s jedinou nejlepší odpovědí (single-best answer) a případně je doplníme otevřenými otázkami s krátkou tvořenou odpovědí. Další typy úloh bychom měli používat uvážlivě, případně podle zvyklostí konkrétního oboru. Úlohy s jedinou nejlepší odpovědí poskytují nejlepší poměr cena/výkon. Čas potřebný na jejich zodpovězení je relativně krátký, takže takových úloh může být do testu zařazen dostatečný počet, a současně umožňují dostatečně citlivě rozpoznat schopnosti studentů. Úlohy s krátkou tvořenou odpovědí se hůře hodnotí, na druhou stranu jsou ale vhodným doplněním, neboť poskytují učiteli lepší zpětnou vazbu.

Ve formativních testech, zvláště, pokud je skupina testovaných malá, může být poměr obrácený - většinu testu mohou tvořit úlohy s krátkou tvořenou odpovědí, které jsou doplněné výběrovými úlohami s jedinou nejlepší odpovědí. Ve formativních testech není třeba se bát ani dalších formátů úloh, je-li jejich použití účelné. Test by ale nikdy neměl kombinovat příliš mnoho různých formátů (ne více než tři nebo čtyři), jinak bude nepřehledný a studenti stráví hodně času zkoumáním, co se po nich vlastně chce a jak mají na kterou úlohu odpovídat.

Pokud se v testu kombinuje více typů úloh, je třeba studentům jednoznačně říci, co se od nich čeká. Pokyn musí být zcela konkrétní.

Příklad:

Pokyn k úlohám s jedinou nejlepší odpovědí

Vhodný: Zakroužkujte nejlepší odpověď.

Nejasný: Vyberte nejlepší odpověď.

Pokyn k úlohám s krátkou tvořenou odpovědí

Vhodný: Odpovězte jedním slovem nebo slovním spojením.

Doporučení pro tvorbu výběrových úloh

Doporučení pro tvorbu uzavřených (výběrových) úloh uvedeme na tomto místě pro úlohy s jedinou nejlepší odpovědí (sigle best answer, SBA), tedy typ úloh, který by měl být základem většiny testů. Z velké části lze stejná doporučení použít i pro ostatní formáty výběrových úloh.

Častým problémem při použití výběrových úloh je nejednoznačnost. Většinou ji způsobí to, že autor úlohy při jejím sestavování má na mysli nějakou konkrétní situaci, ale pak se snaží zadání napsat co nejstručněji. Tím se z jejího textu ztratí podrobnosti a předpoklady, které jsou ale pro zodpovězení důležité. Student, který řeší test, pak nejprve musí odhadnout, co vlastně měl autor testu na mysli, a pak teprve může odpovídat. Úloha pak zákonitě měří spíše schopnost studenta odhadnout, na co se učitel chtěl zeptat, než samotné znalosti a dovednosti ve zkoušené oblasti.

Základem kvalitní výběrové úlohy je proto dobře napsaný kmen. Úlohy s jedinou správnou odpovědí mívají kmen poměrně dlouhý, na několik řádek (někdy se označuje jako medailonek). Kmen by měl vyprávět příběh - popsat jednoduchou, ale reálnou situaci, nebo třeba pokus. Jasný popis situace, kterou měl autor na mysli, se předejde většině nejednoznačností. Pro studenty jsou navíc takto sestavené úlohy motivující - příběhy, které připomínají reálnou praxi, jim připomínají, že se učí něco praktického, co budou potřebovat ve svém budoucím zaměstnání.

Pro začínající autory testových úloh je někdy psaní medailonků obtížné. Základní doporučení říká, že mají úlohy psát stejně, jako by navrhovali výzkum k zodpovězení konkrétních (ale samozřejmě jednoduchých) otázek ze svého oboru.

Za medailonkem následuje vlastní otázka. Ta má být krátká, jednoznačná, musí se ptát jen na jednu věc. V úlohách s jedinou nejlepší odpovědí musí být z otázky jasné, že se po studentovi chce, aby vyznačil opravdu jen jednu možnost, která je lepší odpovědí, než všechny ostatní. To je důležité hlavně v případě, kdy by i další z nabízených možností dávaly aspoň za určitých podmínek smysl. Správně konstruované otázky mívají podobu např. Jaká je nejpravděpodobnější příčina? Jaký je nejvhodnější další postup? K čemu nejspíše povede popsaný děj?

Z výše uvedeného vyplývá další jednoduchá zásada: Kvalitní položky mají obvykle relativně dlouhý kmen (medailonek), za kterým následuje stručná, ale jasná otázka. Následuje nabídka možností, které by měly být rovněž krátké.

Co se týče nabízených možností, bývá jednoduché vytvořit správnou odpověď (tzv. klíč). Platí tady zásada, že odborník by měl správnou odpověď říci po přečtení kmene a otázky, i bez nabídky možností. Výběr z několika možností vlastně jen usnadňuje vyhodnocení testu a poskytuje určitou pomoc studentovi, který v dané oblasti ještě není tak zběhlý jako odborník.

Obtížněji se učitelům navrhují nesprávné odpovědi - distraktory. Autoři úloh si nemusí již zcela vybavovat, v čem spočíval problém při osvojování zkoušeného tématu, a navrhují pak distraktory, které jsou pro studenty irelevantní. Může proto být výhodné úlohu nejprve dát studentům jako otevřenou otázku, nejlépe ve formativním testu. Distraktory se pak vytvoří z chybných odpovědí. Učitel současně získá představu, jak bude vytvářená úloha obtížná. Pokud takovýto postup zkombinuje s diskusí nad odpověďmi, popřípadě vyzve studenty, aby při řešení "přemýšleli nahlas", poskytne mu to další cenné informace jak pro výuku, tak i pro další úpravy testových položek.

Zběhlejším autorům testových úloh často pomůže pětice doporučení, jak by měla položka s jedinou nejlepší odpovědí vypadat. Těchto pět doporučení pomůže také recenzentům při oponentuře nových úloh.

1. Zaměřte se na významný problém.

   Vysokoškolské vzdělávání má studenty připravovat pro reálnou praxi a proto i testové úlohy se mají ptát na problémy relevantní pro praxi. Neztrácejte čas triviálními ani příliš složitými otázkami. Nemá smysl testovat málo podstatné, marginální znalosti - takové úlohy obvykle nic nevypovídají o připravenosti pro praxi, spíš zkouší, jak který student "umí psát testy". Nepoužívejte „chytáky“, vyhýbejte se negativně formulovaným úlohám. Zkoušejte znalosti a porozumění, nikoliv pozornost.

2. Zkoušejte využití znalostí, nikoliv vybavení pojmu nebo izolovaného faktu.

   Delší medailonek úlohy vyžaduje, aby student nějakým způsobem vyhodnotil popsanou situaci a interpretoval ji. V sumativních testech se vyhýbejte zkoušení definic a klasifikací - zkoušejte, jestli student rozumí obsahu pojmů a dokáže s nimi zacházet, popřípadě jestli má zařazení pojmu do určité kategorie spojeno také s porozuměním, jaké vlastnosti ta která kategorie má. Zda se toto doporučení podařilo naplnit, lze mnohdy jednoduše ověřit: zkopírujte celý kmen úlohy do internetového vyhledávače - neměla by se před vámi objevit správná odpověď.

3. Na úlohu musí být možné odpovědět i se zakrytými možnostmi

   Nechejte otázku zkontrolovat svými kolegy. Nejprve jim ji dejte bez nabízených možností – měli by na ni dokázat správně odpovědět. Pokud ne, úlohu přepište.

4. Nepoužívejte relativizující ani absolutní termíny.

   Text kmene ani nabízené možnosti by neměly obsahovat relativizující termíny jako často, zřídka, výjimečně, většinou apod. Použití takových slov způsobí, že úloha nebude jednoznačná, v relativizujícím termínu se skrývá určitý pohled autora, který student nemusí správně odhadnout. Určitá situace například může být vzácná z pohledu běžné populace, současně je ale relativně častá z pohledu odborníka, který se řešením takové situace profesionálně zabývá.

   Mezi "zakázaná slova", především v nabízených možnostech, patří také absolutní termíny vždy, nikdy apod. Jen málokdy něco platí opravdu na 100 %, takže použití takovéhoto slova v některé z nabízených možností obvykle znamená, že jde o distraktor - a studenti to snadno rozpoznají.

5. Všechny nabídnuté odpovědi musejí být homogenní.

   Všechny nabídnuté možnosti musejí vypadat podobně - měly by být psané podobným stylem a měly by mít podobnou délku. Musejí spadat do jedné kategorie - například všechny nabízené možnosti jsou možné příčiny nějakého děje, slovní druhy, biologické taxony, pracovní úkony, chemické látky apod. Odpovědi musí být možné seřadit od nejlepší po nejhorší.

Obr. 3.4.1 Na příkladu vlevo lze možnosti nabídnuté k otázce seřadit od nejhorší (možnost C) po nejlepší (možnost D). Svědčí to o homogenitě nabídnutých možností. Pokud stejnou otázku položíte několika expertům, všichni nabídnuté odpovědi seřadí ve stejném pořadí. Naproti tomu v případě vpravo není možné nabídnuté možnosti seřadit – každá možnost spadá do jiné kategorie, odpovídá na položenou otázku z jiného aspektu, takže bychom při pokusu o seřazení „srovnávali jablka s hruškami“.

Příklad otázky s nehomogenními možnostmi

Vyberte nejlepší tvrzení o Marfanově syndromu:

A. Postihuje častěji muže

B. Jde o poruchu kolagenního vaziva

C. Léčí se kyselinou hyaluronovou

D. Bývá spojen s oligofrenií

E. Projevuje se nápadně krátkými končetinami

Nabízené možnosti mají být seřazeny náhodně nebo podle abecedy. Pokud možnosti obsahují číselný údaj, měly by být seřazené podle něj.

Doporučení pro tvorbu otevřených úloh

Při vytváření otázek s krátkou odpovědí pro písemné testy dbejte těchto doporučení:

• Otázky formulujte jasně a jednoduše, vystříhejte se jazykových záludností a chytáků.

Dobrá otázka s krátkou odpovědí testuje znalost konkrétních fakt nebo schopnost analyzovat a interpretovat nějaký scénář. Není vhodné ve stejné úloze současně testovat schopnost porozumět složitě konstruované otázce – výsledky hodnocení by pak byly prakticky neinterpretovatelné.

• Pokuste se na otázku odpovědět z různých úhlů pohledu.

Otázka, která se ptá na jednu konkrétní skutečnost, by měla mít jedinou správnou odpověď. Naopak otázka, která se ptá na možné varianty (např. na diferenciální diagnózu), bude mít více správných řešení. Počítejte s tím, že i otázku, která vám připadá jednoznačná, mohou různí čtenáři pochopit různě. Vždy je vhodné, aby otázky zkontroloval recenzent.

• Napište, jak dlouhou odpověď očekáváte, např. Odpovězte jedním slovem nebo slovním spojením., nebo Načrtněte graf funkce.... Napište také, jak bude úloha hodnocena.
• Negativně formulované otázky používejte opatrně.

Kladně formulované otázky („Jaký je nejlepší postup...“, „Jaká je nejpravděpodobnější příčina...“) mají větší didaktickou hodnotu, než negativní otázky („Jaký je nesprávný postup“). Pokud už používáte negativně formulovanou otázku, zdůrazněte zápor např. použitím verzálek („Které antibiotikum v této situaci NENÍ vhodné?“).

• Dbejte, aby odpovědi nenapověděla např. velikost místa pro její vepsání.
• Pečlivě připravte pokyny pro hodnotitele a nechejte je zkontrolovat svým kolegům společně s úlohou.